Irské GOD IS AN ASTRONAUT jsem na poli post-rockového žánru vždy řadil mezi ty zajímavější spolky. Zkrátka mezi ty, které svojí hudbou mají co říct. Tento svůj názor nejsem nucen přehodnotit ani po poslechu jejich aktuální eponymní nahrávky, se kterou přišli na sklonku loňského roku. Takřka nulová propagace, která ji provází a kterou si vynutila nepříjemná událost v podobě krádeže většího finančního obnosu, jež tyto sympatické Iry postihla během amerického turné, by však jejímu transferu směrem ke koncovým „spotřebitelům“ neměla nijak ublížit.

Koneckonců kapela si během svého působení dokázala kolem sebe shromáždit slušný zástup oddaných posluchačů, kteří si už bez problémů pohlídají každou její nahrávku. Tu novou je navíc možno si zdarma poslechnout hned na několika hudebních serverech, včetně například Last.fm. A to jsou možná ty nejpodstatnější změny, které se udály od desky „Far From Refuge“ z roku 2007. GOD IS AN ASTRONAUT se na novince snaží ze svého osvědčeného zvuku vydolovat další kladné body a spíše než na nějakou velikou revoluci v jejich směřování se soustředí na zdokonalení stylu, kterým se jasně vyprofilovali na předchozím albu. Důkaz poskytnou hned v úvodní „Shadows“, která začíná poněkud komorněji, aby se však zanedlouho projevily všechny zbraně irských. Těmi jsou především velmi pestré aranže, ve kterých nespoléhají pouze na kytarový zvuk, ale takřka stejnou váhu ve výsledném provedení dostávají i klávesové nástroje. Mezi nejcennější devízy jejich tvorby lze ovšem zcela bezpochyby označit i výborný cit pro melodie. Nadále totiž platí, a nyní možná i více než kdy předtím, že prakticky co skladba, to podmanivá melodická linka. Samozřejmost, s jakou je Irové sypou z rukávu, je obdivuhodná a přestože si neodpustí ani občasné brnkání na city, přičemž jim tu a tam do konečného produktu ukápne trošku více medu, není důvod jim tento postup jakkoliv zazlívat. Od mnohých podobných žánrových souputníků je dělí právě přirozenost a uvěřitelnost hudebního projevu, který je prost patetického šmidlání a zoufalého dolování emocí bez jakéhokoliv nápadu a jasné hudební vize.

Vizi mají GOD IS AN ASTRONAUT zcela zřetelnou. Tou je skrze své ryze instrumentální skladby co nejvěrněji přenášet na posluchače široké spektrum nálad a přinutit ho tak k nepovrchnímu vnímání jejich hudby. Nic originálního, samozřejmě. Ale úplně samozřejmé už není, že se schopností takovéto vize naplňovat to obvykle bývá horší. Tím se však alespoň prozatím tato trojice trápit nemusí. Na „God Is An Astronaut“ se totiž nachází dostatečně účinný arsenál potřebný k tomu, aby jednak naplnila očekávání, které do ní vkládají znalci předchozí tvorby a taktéž, aby si na svoji stranu získala i ty, které její hudba doposud míjela. Více než hodinová délka sice může zpočátku trochu odrazovat, nicméně její plocha je zcela rovnoměrně poseta poutavými a promyšlenými kompozicemi, které kromě již uvedených chytlavých motivů nabízejí i pestrou škálu emocí. Melancholie („Snowfall“), smutek („Remaining Light“, kterou zcela ovládl zvuk piána), radost („Shadows“, „Echoes“ s nádhernou a typicky post-rockovou ústřední kytarovou linkou) anebo třebas i euforie („Zodiac“, jež svým tanečním rytmem doslova zvedá ze židle). Tím vším disponuje desítka skladeb recenzované nahrávky, která kromě všeho výšeuvedeného navíc skvěle poslouží i jako pomyslná železná opona oddělující žánrový balast od klenotů. Na které straně této barikády stojí GOD IS AN ASTRONAUT je snad naprosto jasné.